Osmdesát tisíc lidí, tramvaje, nadchod, rušná čtyřproudová cesta, megalomanský projekt sídliště, Listopad, 1989, cvak, konec. – Skoro pětadvacet tisíc lidí, nevyužitá předimenzovaná silnice, les, Sahara, nadchod zůstal, poslední bloky se dokončují ještě v polovině devadesátých let, projekt se zastavil, chyběly peníze, vize a ideologické přesvědčení. Ještě před několika málo měsíci jsem si myslel, že mě sídliště Ťahanovce přitahuje pouze svou kaskádovitou výstavbou, zajímavými průhledy a stísněností bloků. Později jsem zjistil, že nic není tak, jak původně bylo plánováno. Něco chybí. Something Is Missing. Skutečnost, že současní obyvatelé ťahanovského sídliště jsou odsouzeni k životu v nedokončeném prostoru, se stala zásadní myšlenkou celého mého projektu. Začal jsem vyhledávat situace a lokace, které nejlépe demonstrují tuto premisu chybějícího a skrze fotografie a video rozhovory přináším obraz tohoto sídliště blíže divákovi. Nesnažím se soudit nebo dokonce odsuzovat, pokouším se pomocí vybraných míst v divákovi vyvolat atmosféru ťahanovského sídliště, jdu divákovi naproti s místním odérem a dávám mu možnost přičichnout si k vyčpělosti někdejšího ideologického závanu. Názory místních se různí – někteří zůstavají v ŤHC z jakýchsi racionálních důvodů vzhledem k levnějším bytům, jiní na jejich životní prostor nedají dopustit a tvrdí, že jsou zde naprosto spokojení, jiní zase unikají do okolí a centra města… To nic nemění na skutečnosti, že sídliště Ťahanovce je fascinujícím a inspirativním prostředím, téměř lze hovořit o jakémsi inkubátoru, zkumavce, ve které můžeme poměrně detailně sledovat, jak zásadně jsou naše životy ovlivňovány prostředím, ve kterém žijeme. K období socializmu volně odkazuji zvoleným médiem diapozitivního filmu. Tehdejší běžné užívání kinofilmového barevného diapozitivu však povyšuji na střední formát, který mi umožní zachytit více obrazových detailů a zároveň pohodlně vystavovat přímo samotné diapozitivy. Výstava se díky tomuto postupu nestává konečným uzavřeným souborem, ale naopak – tak jako známe filmy o filmu, tak výstava na konci mého rezidenčního pobytu byla svým způsobem výstavou o výstavě. Mnohem více vypovídala o mé „systematicky intuitivní” práci. Výstava tedy více poodkrývá samotný proces práce na projektu spíše než definitivní výběr několika málo fotografií. Instalace složená z videorozhovorů, lightboxu s diapozitivy, velkoplošné projekce fotografií a skicáku, jakožto hlavního výstupu projektu, se tak stává vizualizací editační a postprodukční umělcovy práce. V rámci editace jsem vyzkoušel ještě jeden experiment, kdy jsem v průběhu Prague Zine Festivalu na konci dubna v Praze požádal návštěvníky, kteří se zdrželi u mého stolu, aby vybrali z rozházených fotografií ty, které je zaujaly a aby je libovolně kombinovali na stránkách skicáku a vytvořili tak sekvence, které mi umožní lépe interpretovat mé vlastní fotografie. Byl jsem překvapen, jak často i přes neznalost potřebných reálií lidé vytvářeli velmi racionální kompozice, které byly vlastně náhodou pravdivé a v přesném vztahu k dané problematice. Jak jsem již uvedl na předchozích řádcích, košická výstava byla expozicí o mém uměleckém procesu a v následujicích týdnech se s již potřebným odstupem vrátím k souboru zpět a vytvořím již víceméně konečný výstup z mého rezidenčního pobytu.